Jelikoz zahalka je nebezpecna a dokaze cloveka i zabit, rozhodli jsme se vyrazit do hor. Dotatecne jsem cestu nazval expedici, to ale vicemene jenom pro umocneni dojmu. Zadna bila mista na mape jsme totiz neodkryli a dokonce jsme sli i stale po ceste (nepocitam-li Lencino sejiti z cesty za ucelem mocit). Sraz s prvnimi cleny expedice jsem mel v 6.45 (rano podotykam) na nadrazi v Hurstville. Vyrazil jsem vyzbrojen spagetama ktere jsem minuleho dne udelal v hojnem mnozstvi, jednim sandwichem a bananem (ten jsem behem dne nekde ztratil a kdyz jsem ho vecer hledal v batohu, tak jsem nasel jenom nejakou kasi co cpela po bananech). Cesta na Central probehla bez potizi i kdyz Lenka brblala ze spala 2 hodiny a ze se ji chce spat. Na centralu jsme potkali Denisu (posledni clenku), takze plna sestava citala me (!), Mika, Lenku a Denisu. Ta se teda akorat snazila koupit listek coz jsem ji rozmluvil, protoze v Katoombe listky nekontrolujou. To jsem vysvetloval i ostatnim, ale vsichni se posleze rozhodli si listky koupit. Mike si koupil plnej a baby studentskej (za kterej se pokuta taky dostane kdyz vas chytne revizor). Ja vyrazil bez listku. Vlak jsme stihli a pohoda nasledovala az do chvile kdy prisli revizorky. Prvni obeti jsem byl ja. V ramci kontroly udaju si me odtahla stranou, aby se to pak dalo overit s ostatnima. Mike mel dobrej listek, u Denisy si nevsimly studentskyho takze Lenka byla dalsi. Ja jsem nadiktoval svoje klasicky udaje ktery ostatni potvrdili, Lence asi verili :-) chvili jsem s tou revizorkou kecal a ptal se ji jakto ze za posledni tyden jsem je videl uz 3x a predtim ani rana. Taky se divila. Jelikoz jsme vsichni rebelove, tak jsme si z toho nic nedelali, Lenka pokracovala ve spanku a tak...
V Katoombe panovala vyraznejsi zima nez v Sydney. Diky nedostatence vyzbroje clena expedice Denisy jsme se jeste stavili v pekarne. Pak uz nas nic nemohlo zastavit k sestoupeni do bushe. Sli jsme tou cestou kterou jsem minule obesel diky zebrikum. Byla samozrejme moc romanticka a aby jsme se nevraceli stejnou cestou, tak jsme opet pouzili oblibene zebriky. Videli jsme teda vsechny krasy teto lokality a vyrazili spodem udoli smer Tri sestry. Dosli jsme pod Giant Stairway a tam zacalo byt uz celkem seriozne prelidneno. Cesta totiz nasledovala k lanovce kterou pouzivaji slabsi povahy (zenska rebelie o jeji pouziti byla potlacena). Nektery typy vapadaly jako by sli z diskoteky, nekteri z blazince, nekteri z parfumerie, spousta malych rvoucich deti, sportovnich duchodcu... proste hruza. Za lanovkou to nastesti zkoncilo a opet nasledovala panenska priroda kterou na jednom miste akorat rusilo auto. Motorizmus se proste neda zastavit, lidi s tema autama vjedou vsude. Nechapu proc si nekteri lidi vyjizdi na vylet dolu z utesu. Auto na cestu volnym padem ocividne stavene nebylo (viz foto). Taky tam kdysi davno kutali uhli a byly tam stoly. Jak uz to byva tak mrize nebyly vsude dokonale a ja se tam tedy diky sve mrstnosti a vrozene obratnosti dostal. Se slabou zarovkou a temer vybitou baterkou to ale zadna slava nebyla a tak jsem se sinul co noha nohu mine. Nasel jsem tam uhli. Protoze casu bylo malo a cesta daleka, tak jsme ale museli valit. V ramci udrzeni moralky jsme si posleze udelali aspon 15 min pauzu k jemnemu obcerstveni. Nikdo ale hladem moc neoplyval, zejmena proto, protoze Lenka s Denisou nezodpovedne konzumovly uz od zacatku cokoladu nezakone ziskanou z hotelu kde delaj. Pak samozrejme nemely ke konci kdy potrebovaly :-))) No nic, proste jsme porad sli a sli a sli smer Ruined Castle. Ten byl jako na potvoru na kopci a to primo radnem, takze nas tam cekal specialni vyslap mimo ramec utesu. Jelikoz bylo krapet vetrno a zima, tak jsme si rekli ze kdyz uz jsme v tom narodnim parku, tak by jsme si mohli udelat ohen. Vzal jsem to teda do kopce trochu rychleji ze to zatim pripravim. Foukal tam ale nehoraznej vitr a tak jsem od toho upustil. Cekal jsem tam na ne asi 10 min a voni proste furt nic. To me samozrejme neprekvapovalo protoze jsem byl zrejme primo dabelsky rychlej. Rozhodl jsem se teda vyjit jim krapet naproti. Ale voni furt nikde, ptal jsem se i nejakych lidi - ti je nepotkali, pak jsem se ptal dalsich lidi kteri sli zespodu, ti je taky nevideli... tak jsem teda sesel zase dolu kde jsme se rozesli. Oni nikde! Tak jsem si zase bybehl nahoru a nasel je uplne nahore kde se bezstarosne vyvalovali a divili se kde se flakam. Nemel jsem ale silu jim rict cokoli z toho co se me honilo hlavou (coz je dobre protoze by je to urcite urazilo). Chvili jsme se nechali ofukovat silnym vetrem a pak vyrazili zpatky. Nejaci lidi se tam taky kochali a rikali ze by jsme meli honem jit protoze se stmiva brzo (oni tam kempovali). S tim jsem samozrejme souhlasil a bicoval ostatni k vyssim vykonum. K behu jsem je bohuzel nedonutil, ale rychle sli - museli :-) Stalo se tak ze jsme cestu ktera ma trvat 2 hodiny stihli za 45 min. Byl v tom i radnej vystup po "Golden Stairs". Pred tim vystupem jsme sbirali sily a zjistili ze zadna cokolada nezbyla - jako bych to nerikal!!! Pridelil jsem cerne puntiky!
Nahore nas cekal nadhrnej vyhled na zacinajici zapad slunka podtrzenej sytym vankem misty prechazejicim ve vichrici. Cekala nas jeste znatelna cesta po silnici na nadrazi. Chtel sem si zapad vyfotit, ale zrovna v okamzik kdy by to bylo nejlepsi zalezlo za mrak - ludra! Po chvili byla uplna tma, ale vedeni mym neoblomnym orientacnim smyslem a mapou (Lenka neverila a musela se ptat na cestu i kdyz jsme sli dobre - nevydrzela me komentare o beznadejnosti situace) jsme smerovali k cili. Dostal jsem rafinovany napad navstivit zajezdni hostinec s vycepem a burcoval k vyssim vykonum. Pri prvnich znamkach civilizace jsem byl ale ztracen, protoze baby se spykly a vynutili si prestavku k obcerstveni. Sami uznejte jestli nejsem svetec ze jsem je nezabil na miste:
jelikoz jsem lidumil, tak jsem jim povolil koupit si nejake rychle obcerstveni, to je chvilka, a nez dojdeme do vycepu tak to muzou snist. Nez si vybraly, tak uz jsem mel snezeny my dva sandwiche. Ale dobre. Po dalsich 5 minutach Lenka dostala to svoje jidlo a ja vidim jak si Denisa objednava!!! Za dalsich 5 minut to dostala, to jidlo a obe to zacaly jist primo tam!!!!! Nic nezmohly moje vyhruzky, prozby... nic! Proste vzpoura a Mike se nepridal na stranu muzu a jenom alibisticky mlcel. Za trest jsem je teda nedovedl do hospody s mluvicim papouskem. Melo to nevyhodu ze tam byl suprovej krb, takze to tam bylo taky dobry. Meli jsme pul hodiny cas a ja je zacal ukecavat ze pojedeme az dalsim vlakem... nezabralo.
Pak uz jenom nuda, cesta a tak... Ani nevim ze by se neco zajimavyho delo. Rekl bych ze byli vsichni chcipli a nechteli si se mnou hrat... Ale to uz nevim protoze ten konec dopisuju asi o 14 dni pozdeji a diky memu nizsimu pametovemu kvocientu si to nepamatuju. Jo, pamatuju si ze z Denisy vypadlo ze mela ten den narozeniny. Proste to jen tak mimo reci rekla... Kdyz to ctete tak ji teda zpetne taky poprejte vsechno nejlepsi!

jo, a taky jsem za vykon vyrobil diplomy: Lence a Denise.

V ramici zachovani dusevniho zdravi jsem byl nucen vyrazit opet do prirody. Cestu kolem pobrezi v National Royal Parku jsme planovali uz dlouho. V pruvodci psali ze je to cesta na dva dny. Zima v noci je ale svina, tahat se s baglem se me taky nechtelo a beztak jsem nemel cas. Vypadalo to teda na seriozne dlouhej vylet (moje prvni odhady hovorily o 40 km). Jelikoz jsem byl jediny kdo takovou akci mohl prezit s minimalnimi nasledky, vypravil jsem se opet sam.
Na netu jsem si nasel kdy jedou vsechny vlaky, kolik mam kde casu na prestup a tak. Strasti zacaly hned na zacatku. V ramci setreni jsem se rozhodl nastoupit na zastavce Allawah kde nekontrolujou listky, jet jednu zastavku do Hurstville kde bych prestoupil (5 min na prestup) a jel pak do Cronully kde jsem mel na prestup na trajekt 7 minut. Zavrhl jsem moznost jet drivejsim vlakem, protoze to bych musel vstavat o pul hodiny driv. Podotykam ze trajekt jezdil po hodine a ja abych celou cestu stihl jsem musel jet tim prvnim v 8,30. Musel jsem teda stihnout vlak 7.41 z Allawah. 7.35 jsem vyrazil z domu. Cesta na zastavku trva rychlou chuzi 10 min. Musim zde pochvalit svuj odhad, protoze sem si rikal ze to nestihnu a fakt jsem to nestihnul. Snazil jsem se tomu sice zabranit tim ze jsem celou cestu intenzivne utikal, ale vysledek byl jenom ten ze jsem vlak videl odjizdet z kratsi vzdalenosti. Totalne vycerpan a "nahnevan" jsem odhodil sirak v dal a dupal po nem. Cinani co tam cvicili v parku na me nechapave koukali. Cesky nastesti nerozumneli. Chvili jsem bezradne pobihal okolo a pak se vydal do Hurstville. Osomroval sem asi dva taxiky - jeden nemohl a druhymu se zdala moje nabidka $10 prilis malo. Dosel jsem teda do Hurstville a s pocitem beznadeje se vydal na dalsi zastavku do Penshurstu na dalsi vlak. Musel jsem ho dobihat protoze jsem se blbe podival kdy jede. Az teda ve vlaku jsem zjistil ze to je blbej vlak a casem jsem prestoupil. Na Cronulle me trosku uspokojilo ze i kdybych ten prvni vlak stihl, tak bych nestihl za 7 min prestoupit na trajekt. Beztak ale ten muj odjizdel o 15 min pozdeji, tak mozna jo. Vysledkem cele teto strapacie bylo ze jsem byl ze zacatku pekne utahanej. Za trajekt sem zaplatil $3,10 (nenasel jsem zadnou moznost jak se tomu vyhnout) a ten me dovezl do Bundeeny kde zacina park.
Celkem paradne svitilo slunko a tak jsem si na zada nalozil vsecno obleceni kterym jsem se vyzbroji. Rano totiz zase byla klendra jak svina. Asi po kilaku jsem dorazil na zacatek parku a dal se cestou k mori. Cela ma cesta mela totiz jit podel more s ucvatnyma vyledama na skaliska a tak. Zvolil jsem ostrejsi tempo a v duchu premyslel jak dlouho tak vydrzim.
Aby toho textu tady bylo trochu vic, tak muzu i napsat dalsi neprijemnosti s baterkama do fotaku. Jelikoz jsem hlava derava, tak jsem samozrejme zapomnel baterky dobit (nebo dobyt? kazdopadne bych je zbil!). Rano jsem tam teda na pul hodky jedny soupl s tim ze ty dalsi co mam ve fotaku jeste neco vydrzet muzou... Nevydrzely, ani jsem s nema ten fotak nezapl. Ty jsem teda odepsal. Ty co jsem dobijel pul hodiny se tvarily ze by tak 10 fotek vydrzet mohly (a to taky s mensim premlouvanim udelaly). Mel jsem pak jeste jedny zalozni ktery jsem kupoval na vanoce - obycejny levny. Ty taky udelaly nakonec asi 10 fotek, ale musel jsem je trit, hazet s nema o skalu a ruznymi nasilnymi postupy premlouvat. Nefotil jsem teda moc coz byla celkem skoda protoze tam to zrovna bylo fotogenicky jak blazen.
Zacal jsem teda nabirat seriozni tempo a dokonce i mistama bezel a mel radost jak to ubiha. V tom jsem ale zjistil ze jsem stratil 2 dobijeci baterky, a tak jsem se vypravil zase na cestu zpatky (samozrejme ze do kopce) je hledat. Jelikoz jsem bystry chlapec, tak jsem jednu objevil. Byl sem ale kvuli te dalsi pekne nastvanej. To uz by bylo lepsi ztratit brejle. Mel jsem totiz sebou ty co jsem tady kdysi nasel, takze by me to ani moc nemrzelo. Abych teda priblizil casovou situaci, tak z Bundeeny jsem vyrazel neco po 10 hodine a mel jsem cas do 5 vecer kdy se zacina stmivat (vlastne jsem premyslel o tom ze klidne muzu jit nejakou tu hodinku po tme). Neco po dvanacte jsem dorazil do Wattamolla lagoon coz byla asi tretina cesty. Je fakt ze jsem sel rychle a pobihal, ale taky jsem si delal povinne prestavky na kochani, takze by se to dalo za tu dobu stihnout i jenom krapet rychlejsi chuzi... celkem v pohode. Trochu me teda zarazilo ze tam bylo velky parkoviste s asi 70 autama, spoustou lidi, pobihajicich deti a tak, ale jinak to tam bylo naprosto bozske (viz foto). Zkusil sem osomrovat jednoho fotografa o baterky (pouzival jiny) a zkusil bufet - nemeli. Ponadaval jsem si na blbecka kterej me furt lezl do fotky a vyrazil dal. To jsem zjistil ze me boli nohy a pokusil se to rozbehat. No, trochu to fungovalo, nebo spis jsem telu ustedril takovej sok ze uz ani bolest nevnimalo. Chtel jsem ale utect vsem tem lidem (netuse ze za dalsi tretinu tam je dalsi takovy misto se silnici). Po ceste jsem videl nejaky lidi jak hloupe koukaji do vody a dokonce si pomahaji dalekohledama. Bylo to hned vedle velkych vodopadu primo do more a tak jsem si rekl ze to maji asi ze slunicka. Kdyz jsem se ale radne podival, tak jsem zjistil ze tam koukaj na velryby - to me teda vubec nenapadlo ze by tam mohli bejt, ja si vzdycky myslel ze sou jenom v dalnych zemich (nejak me nedoslo ze jsem daleko). Pokusil jsem se udelat par fotek, ale spis to vypada na miniryby... No, a pak sem sel zase dal, zase jsem pobihal, zase tam koukal na velryby (tentokrat 5). Pak jsem sebehl ke Garie Beach kde byla zase ta silnice a spousta surfaru. Z vrchu to ve vode vypadalo jako spousta cernych tecek, bylo jich tam asi kolem 40. Sundal jsem si tam teda boty (!) a celou plaz prebehl vodou. Vysledek byl ze jsem mel mokry rifle az nad kolena a celej od pisku. Pak jsem zjistil ze mokre kameny klouzou, obul se a sel dal. Nejak se me ztratila cesta a tak jsem hupkal po sutrech u more a premyslel ktera vlna me smete. Diky me vrozene sikovnosti me ale nesmetla zadna. Cesta ale furt nikde a kdyz jsem uvidel jeden potok, rozhodl jsem se jit jeho korytem dokud na nu nenarazim. Pokrizoval jsem se a zanoril se do bushe. Asi po 5 metrech jsem na cestu narazil :-) Ta dal vedla palmovou jungli coz byla naprosta parada. Bohuzel zadna fotka nevysla (udelal jsem jednu). Bylo to tam fakt super a dokonce jsem i parkrat sesel z cesty a prodiral se palmama. Vsude tam visely liany a tak. Pak to zacalo vest intenzivne do kopce, stmivat se a vubec to zacalo byt neprijemny. Vylezl jsem teda uplne nahoru a z Otfort lookout jsem koukal na romantickou plaz ktera je jeste romantictejsi kdyz tam jsou lidi, protoze to neni plaz ledajaka ale nudisticka. V zime a za tmy se tam ale nikdo nenudil a tak jsem spechal dal. S uspokojenim jsem totiz zjistil ze mam hodinu a pul casu na vlak a tak me nezbyva nic jinyho nez pockat v hospode. S vypetim sil jsem sesel dolu k nadrazi kde cekal nejakej chlapek. Kdyz sem se ho zeptal na hospodu, tak se na me podival jako na odpad spolecnosti a rekl ze to tam nezna. Vypravil jsem se teda hledat. Moc baraku tam teda nebylo - videl jsem dva. Pak jsem narazil na 3 domy vedle sebe a zeptal se mistniho. Ten rekl ze nejblizsi je nekde ve vedlejsi vesnici cimz me velmi nepotesil. Lepe receno me nastval a to co se jevilo predtim jako vyhoda, se stalo naraz nevyhodou a ja tam musel v zime trcet. Vydal jsem se teda aspon stopovat. Projely 4 auta a z toho se 2 hned vratily, proste na prd. Promrzlej sem se teda vratil na zastavku kde ten chlapek furt cekal. Hodil sem s nim rec a von sel taky tu cestu jak ja, akorat stihl ten prvni trajekt :-) Uznale rikal ze jsem asi musel jit rychle. Ve vlaku jsem si zdriml a vystoupil v Hurstville. Jelikoz jsem porad setril a nemel listek, tak jsem tam musel presednout na jinej vlak a jet do Allawah. Rafinovane jsem ale nasedl na jinej kterej tam nezastavoval, a tak jsem jel az nekam daleko kde jsem zase cekal a jel zpatky... Shodou okolnosti vlak zastavoval primo u hospody a tak jsem se stavil na jedno tocene - stalo stejne jako ten listek - $3,10. Spokojene jsem teda dosel dom asi kolem pul devate.
Doma byla akorat Tamara - nova spolubydlici ktera se nastehovala misto toho jednoho cinana (ten se odstehoval protoze se s tim druhym porval). Ta koupila DVD prehravac a tak jsme jeste koukli na film Blow (cesky kokain). Celkem pohoda. Ted sem si teda vzpomnel ze to bylo v sobotu, tak nic. Dneska jsem vlastne byl jenom na komplu a uz ve dve sel spat...

Na dnesni vylet se nas vypravilo vice - dokonce 4. Poprve se nekam odhodlal jit i Marian. Jelikoz jsou vsichni karieristi a workoholici, tak Marian sel hned po praci - pres noc makal, a Lenka s Denisou pracovali nekdy do rannich hodin. Abych teda nemel zas tak velkou vyhodu, tak sem se asi do tri flakal na netu. Mozna sem taky nekdy neco udelal...
Jelikoz Marian delal az do pozde, tak jsme museli vyjet az v 9 z Centralu, coz znacne nahlodalo muj casovy plan a uz od zacatku vyhrozoval behem. Tentokrat ale byli v presile a ocividne si z toho nic nedelali a vubec to vypadalo ze me maji spis srandu... Nastesti jsme jeli jenom do Glenbrooku kterej je hodinu cesty. Lenka s Marianem si zbabele koupili listek a tak cerne cestovani zbylo jenom na tech nejstatecnejsich. Ja netrpelive vyhlizel nejakyho toho revizora a vymyslel ruzne varianty jmen, kdezto Denisa flegmaticky sedela a pospavala. Tentokrat jsme stesti nemeli a s zadnym jsme si nepokecali (zato Michala ktera jela ten den do Royal Parku jo - dostala pokutu :-) ).
Po hodine jsme teda dorazili do Glenbrooku a tam zacalo moje utrpeni! Nejdriv vsichni zacali neusporadane hledat zachod a ruzne zdrzovat... Pak prej ze se musi jit nakupovat a tak... Vubec si neuvedomovali ze jsme uprostred divociny a nemame vubec cas! Nejak jsme ale vyrazili. Po 100 m uvideli lavicku, vzbourili se a museli jsme udelat pauzu. Ruzne vytahovali a schovavali fotaky, tricka, jidlo... Zacali se cpat cokoladama, ovocnyma salatama (!). Btw, dovedete si predstavit ze si nekdo do bushe vezme ovocnej salat? K memu uspokojeni se jim nastesti vylil do batohu :-))) Te situace samozrejme ale dokazali vyuzit a rekli ze ta cokolada je mokra a musi se snist... Proste absolutni nekazen! V te chvili jsem zjistil a velmi zalitoval ze jsem zapomnel doma nuz. Ale spis to bylo stesti... jsou jeste mladi... No, po silnici jsme dorazili do bushe kde zacinala nase cesta. Plan byl brilantni, nepocital ale s takovou spoustou cesticek. To melo za nasledek ze jsme stratili cestu asi po 10m. Veden svym neochvejnym orientacnim smyslem jsme zachazeli do stale divocejsi bushe. Nakonec se teda objevil potok kterej sme hledali. Cesta kterou sme hledali tam nebyla a tak jsem prohlasil ze ju vlastne ani nehledame a ze takhle to je lepsi. Nevim jestli si to mysleli ostatni. Delali neusporadane prestavky v neplanovanou dobu, rozmarile debatovali o zkraceni cesty a rozdelavani ohnu v narodnim parku. Snazil jsem se je nadchnout prirodou a ukazat jim nejakyho toho klokana kteryho v prirode nikdo nevideli. Zacal jsem stopama - tomu neverili ze je vod klokana. Trus jim taky nepripadal koser, tak me zbyvala posledni vec - klokan sam o sobe. Asi jsem nemel svuj den a tak jsem se zmohl jenom na cast klokana a nasel jim jednu nohu (viz foto). Nevim proc ale moje nadseni nesdileli. Aspon jsem se z vysky pokochal jak prekonavaji potok :-))) (viz foto) Bylo to opravdu komicke! Furt se flakali nekde v zadu a pohruzky behu je vazne nezajimali. Narazili jsme pak na suprovy misto kam svitilo slunko a kde jsem jim chtel doprat aspon 10 min oddechu (ja tam cekal uz tak 20). Moje autorita v tom okamziku ale vzala za sve a ti tri vyhlasili stavku a ze budou spat. Pouzival jsem proto i ruzne triky jako treba koupel bez plavek ve vode o teplote zkapalneneho dusiku... nic nepomohlo. Ani uplaceni cokoladou... Vydal jsem se teda na okolni pruzkum abych potom mohl frajerit a zavest je na cestu. Tu jsem teda samozrejme nenasel i kdyz podle mapy jsme se prave nachazeli na krizovatce cest dvou. Pri obchuzce jsem teda ale uvidel klokana!!! Nez jsem ale stacil vytahnout fotak, tak byl v pejru. Chvilku jsem ho teda nahanel a premyslel jak to delali Vinetou s Oldou... chodit v bushi dela dost hluk i kdyz jsem se snazil byt tise jako lvi psouk. Objevil jsem taky nejakej dalsi kanon kterej vypadal celkem fajn a rozhodl se tam nahnat ostatni, protoze uz bylo jasny ze mou turu casove zvladnout nemuzeme... Jak jsem se teda asi po hodine, hodine a pul vratil, tak ostatni se zrovna pomalu probouzeli, Marian se porad jeste ladoval (ji furt). V ramci nekazne se ale vydali na obchuzku baby, takze jsme tratili dalsi cas... Ja si vyzul boty kolem kterych se razem vytvorilo hejno much ktery jinak okolo nikde nebyly... zvlastni.
Casem jsme se teda vydali na cestu mimo cestu a do kopce, za znacneho reptani. Pak jsme teda museli slest jeste dolu coz byl krapet problem diky skalam. Abych predvedl sve horolezecke umeni, tak jsem se spustil jednou puklinou za romantickou jeskynkou ktera se vzapeti ukazala jako naprosto nezajimava, ale ja zustal zaklinen nemoha dolu ani nahoru. Pak me jeste dolu spadli brejle a bylo jasny ze tam budu musel slezt coz jsem po jistych potizich i udelal. No, zase to nema cenu nejak dramatizovat a rozvadet... casem jsme slezli vsichni az dolu kde byla cesta. Zhodnotili jsme casove moznosti a navrhl jsem jim ze kdyz po te ceste pujdeme dal, tak tam je pak takovej okruh k jeskyni a pak zpatky touto cestou k vlaku. Ledabyle souhlasili a ja si v duchu rikal ze to proste za svetla stihnout nemuzeme. Ostatni se na to moc nekoncentrovali a dokonce souhlasili a rozpustile chvili bezeli s tim ze to nic neni a muzou takhle bezet porad. Pak jsme potkali nejaky lidi kteri rikali ze to je ted dost do kopce a ze to je tak a tak daleko... Pozdejsi beh byl nevyhnutelny, coz ostatni zatim nechapali a dokonce ani moc nespechali. Red Hands Caves nebyly teda zadny jeskyne jak jsem si predstavoval... byl to totalni podraz. Byl to normalni vyhlodanej sutr - previs, kterej byl teda zamrizovanej a jeste nejaky plexiskla, byla tam cedule ze jde o pozoruhodnost a vevnitr byly nejaky otisky ruk ktery udajne zanechali aborginci... podraz. Tam nekde Marian kterej se celou dobu sinul nekde vzadu a rozvracel moralku ucitil moznost ze by ho mohla v bushi opravdu zastihnout tma, zavyl a rozbehl se kupredu. Utikali jsme teda za nim. Prvni spadla Denisa :-) Marian na sebe nedal dlouho cekat a predvedl dalsi akrobaticky prvek. Je nas hold na svete malo sikovnych. Denisa zacala zaostavat a ocividne ji neco tizilo, a to dost dlouho. Priznala se ze to je moc natrasajici se v mocovem mechyri :-))) a ze to vydrzi az do civilizace. Moc byla teda jineho nazoru. To me pripomina ze by jste neverili co jsou zensky si schopny sebou vzit na vylet... tahla sebou kapesniky, to se da celkem pochopit... ale ne to baleni! Mela sebou celou takovou tu velkou krabici ze ktere se taha jeden za druhym! Rekla ze kdyz se ji smejeme tak nam za to zadnej neda az budeme potrebovat. Takovy mnozstvi by nezpotreboval ani medved pote co zajedl patnact piv kilem jogurtu (zarucenej recept). No nic, Denisa teda hupkala o poznani lehceji a do bushe se vkradal stin, beh se staval nebezpecnym i pro otrle povahy a vrozene sikovne lidi jako ja. Nastesti jsme se teda akorat dostali na silnici. Tam pokracovali anarchysticke projevy ostatnich kteri chteli stopovat a tak. Bylo to teda trochu do kopce, ale aspon nebyla takova zima... Ja se spis zaobiral jak se dostat do pohostinych mist kde by nam nabidli pohar oroseneho zrzaveho moku. Kdyz sme se dostali trochu do civilizace (tj. ze se sem tam objevil barak), tak jsme potkali par cinanu (!) kteri nam oznamili ze hospa je 5 min cesty. Asi po 20 jsme se dostali k zastavce, po dalsich 5 k obchodu kde nam ukazali ze hospoda je 5 minut cesty dal... dosli jsme teda na benzinku kde nam ukazali hospodu ktera byla 5 minut cesty. Tam jsme teda dorazili, celi spinavi a tak. Byl to RSL club a museli jsme se tam zapsat jako docasni clenove aby jsme mohli dovnitr.
Pote jsme teda uz rozmarile sedeli castecne umyti u stolku a kochali se odpocinkem. Odhalil jsem vyhody podavani piva v konvici. Dal jsem si teda dve piva. Ostatni to vzali zodpovedneji a zacali se cpat ohromnyma zakuskama, lit do sebe caje a proste se prezirat. Aby me znechutili chut piva, tak jeste ke vsemu do me rvali kousky toho sladkyho svinstva i pres muj odpor. Pres muj dalsi odpor jsme museli uz jit a ja jsem jeste musel zbytkem piva naplnit moji turistickou lahev abych ho dopil ve vlaku. Po ceste zpatky se toho asi moc nedelo... jo, vlastne jsem stacil Denisu nastvat svyma kecama o letuskach, neco jsme se bavili co bude delat a ona rikala ze by chtela byt neco jako letuska, coz jsem ji zacal rozmlouvat. I pres muj prirozeny takt a galantnost jsme se asi vyjadril najak nevhodne, coz me samozrejme velice mrzelo a jeste jednou se omlouvam!
U nas v Hurstville jsme se vraceli kolem hospody ktera byla uplne narvana protoze se zrovna hralo finale ve fotbale. Ucitil jsem dobrou prilezitost dat si pivo a zamiril dovnitr (slabsi povahy sli domu). Dal jsem se tam do reci s nejakym chlapkem kterej rikal ze to bude 2:0. Soucasny stav byl 0:0 a ja rikal ze to dojede na penalty. Zrovna kdyz sme se vsadili o pivo dala Brazilie prvni gol. Vsichni se tam mohli zblaznit radosti - zrejme sem tam byl jedinej kdo fandil Nemecku. No nic, dopadlo to 2:0, prohral sem pivo a sel dom, dal sem fotky a sel spat...